T-34/85 – dobyvatel Berlína

 

 


T-34/85

Vznik T-34/85

O
přezbrojení T-34 silnějším kanónem začali Sověti vážně přemýšlet poté,
co se na bojišti objevily nové těžké tanky PzKpfw VI Tiger. Dosavadní
kanón ráže 76,2 mm totiž neprobil jejich čelní pancíř ani z
500 metrů. Vývoj kanónu ráže 85 mm, resp. věže pro jeho uložení však
nepostupoval příliš rychle. Sovětští konstruktéři nejprve zkusili
instalovat kanón ráže 85 mm do původní věže tanku T-34/76. Během zkušebních střeleb se však ukázalo, že osádka nemůže v tak
těsné věži větší kanón obsluhovat. Sovětské vedení proto rozhodlo
pokračovat ve výrobě starší verze T-34 se slabším 76,2mm kanónem.
Tigerům měly čelit hlavně sovětské těžké tanky. Dosavadní však KV-1
zaostával ve většině parametrů, a proto ho Sověti modernizovali na
verzi KV-85, v níž uplatnili nový 85mm kanón. Připravovali také nový
těžký tank nazvaný IS (Iosif Stalin).

Vývoj
těžkých tanků však zaostávání sovětské techniky zcela neřešil, protože
hlavní tíha operací nadále spočívala na pohyblivějším a hlavně výrobně
jednodušším T-34/76. A těm se však několik měsíců po nástupu Tigerů
postavil další silnější protivník. V největší tankové bitvě všech dob
nasadili Němci zcela nové těžší střední tanky PzKpfw V Panther. Málo
odzkoušené Panthery sice trpěly spoustou poruch, v palebné síle a
pancéřování však sovětské T-34/76 převyšovaly. Němci byli u Kursku na
hlavu poraženi, ale i přes celkové vítězství byly sovětské ztráty
několikanásobně vyšší. Podle nově publikovaných údajů ze sovětských
archívů ztratila Rudá armáda v obranných bitvách u Kursku a v následné
protiofenzívě na 6 000 tanků od T-34/76 přes SU-152 po M3 Lee a M4 Sherman dodané ze Spojených států.

Technická
převaha nových německých tanků vyprovokovala Sověty k dalšímu
urychlenému vývoji. Nakonec se ukázalo jako šťastné zdánlivě jednoduché
řešení. Sovětští konstruktéři prostě vzali věž z těžkého tanku KV-85,
mírně ji upravili a posadili ji na korbu T-34. Hmotnost tanku tím sice
vzrostla, ale jeho jízdní vlastnosti to příliš nezhoršilo. Nový hybrid
byl přijat do výzbroje Rudé armády 15. prosince 1943, ale ještě v lednu
1944 se měnil jeho kanón na spolehlivější D5-T, který se osvědčil u
samohybných děl SU-85. Tank dostal později označení T-34/85 a brzy se
dobře uvedl v bojích proti Němcům.

Srovnání s tanky nepřítele

Nový
T-34/85 ve většině parametrů definitivně překonal starší německý Panzer
IV i jeho modernizované verze. Ani zvýšená palebná kapacita kanónu ráže
85
mm a zesílené pancéřování věže se však nemohly vyrovnat parametrům
Tigerů.
Silnější kanón T-34/85 už ale Tigery nebezpečně ohrožoval, protože mohl
probít jejich čelní pancíř z 500 metrů. Tigery sice likvidovaly „téčka“
na mnohem větší vzdálenost dvou kilometrů, ale jen do té doby, než je
zmohla přesila sovětské techniky nebo vlastní poruchy.


1944 – T-34/85 míjí zástupy německých válečných zajatců

Sovětský
tank T-34/85 se plně nevyrovnal ani novým PzKpfw V Panther. Tyto
německé těžší střední tanky byly zkonstruovány přímo na základě zadání,
aby překonaly T-34. Němci okopírovali z ukořistěných sovětských tanků
jejich šikmo stavěný pancíř, ale dali mu větší odolnost. Silnější byl i
kanón Pantheru vzor KwK 42 L/70 ráže 75 mm. Kanón „téčka“ ZIS-53 ráže
85 mm probil pancíř Pantheru na vzdálenost 500 metrů, zatímco německý
tank probil čelo T-34/85 už ze vzdálenosti 800 metrů. Tradičně lepší
byla také německá optika. T-34/85 si naproti tomu zachoval významnou
přednost svého předchůdce, a to vynikající průchodivost měkkým terénem.
Těžší Panther se silnějším benzínovým motorem byl v pevném terénu
stejně pohyblivý, ale byl náchylnější na zapálení palivové soustavy než
T-34. Technická převaha Pantherů nad T-34/85 nicméně nebyla diametrální
a naprosto ji převažovala fatální přednost sovětských tanků – jejich
několikanásobná početní přesila.

Sovětské
T-34/85 převyšovaly v mnoha parametrech také většinu spojeneckých
středních tanků. Konstrukce amerického středního tanku M4 Sherman byla
poznamenána tím, že Spojené státy začaly vyvíjet obrněnou techniku
mnohem později než Sovětský svaz a Německo. Britové zas dopláceli na
předválečné úsporné programy a chaotickou roztříštěnost vývoje a
výrobců. Po roce 1941 měli sovětští vojáci možnost dokonale si
spojenecké tanky prostudovat. Američané totiž dodaly Sovětskému svazu
tisíce tanků různých typů v rámci vojenské pomoci a několik desítek
jich poslala na východ i Velká Británie.

Tanky T-34/85 v boji


1944 – masa T-34/85 útočí na Ukrajině

 

 


T-34/85
se od roku 1944 rychle staly hlavním bojovým tankem Rudé armády. V
rozhodujících operacích byly zpravidla nasazovány proti nacistickým
jednotkám v mohutných sestavách celých armád. Útokům předcházelo
gigantické ostřelování německých pozic těžkým dělostřelectvem,
raketomety Kaťuša a dalšími prostředky. Sovětské tanky T-34 pak útočily
v širokých formacích za podpory pěchoty. V druhém sledu je podporovaly
formace samohybných děl, která ničila opevněné pozice odporu. Ztráty
T-34/85 byly vyšší než počet zničených německých tanků podobně jako u
jako u předešlých typů. Podepisoval se na tom přístup sovětského
vedení, jehož taktika se nadále vyznačovala velmi malou citlivostí vůči
obětem vlastních lidí a techniky. V jednotlivých tankových soubojích
působily sovětským T-34/85 několikanásobné ztráty zejména Tigery a
Panthery. V celkové situaci však nemohly přinést obrat, protože jich
nacisté měli čím dál tím méně.


1945, 24. ledna – vojáci 1. ukrajinského frontu v německém Gleiwitzu

 

 


Po
katastrofě u Kursku přešli Němci a jejich spojenci do definitivní
defenzívy. V obranných bojích se nacistické jednotky zpravidla snažily
oddělit od sebe útočící tanky a pěchotu. Uplatňovaly přitom všechny
dostupné typy zbraní od bitevních letadel po polní dělostřelectvo. Bez
podpory pěchoty byly T-34/85 zranitelné jako většina jiných tanků.
Pancéřoví granátníci je ničili pancéřovkami a když sovětské tanky
přejížděly německé zákopy, kladli na ně miny. Pro boj pěchoty se
sovětskými tanky vydávalo nacistické vedení psychologické příručky,
které nabádaly, jak se zbavit strachu z obrněnců a zaútočit
jednoduchými prostředky na jejich slabá místa.

Se
vstupem na československé území se dost změnil i charakter bojů.
Sevřený členitý terén neposkytoval tolik prostoru pro rozsáhlé operace
a 1. československá samostatná brigáda v Sovětském svazu se zapojila do
vleklých bojů o malé kóty a vesnice. V září 1944 na začátku Dukelské
operace měla naše brigáda asi třetinový stav oproti tabulkovému počtu
65 tanků. Během bojů na Dukle klesal celkový stav T-34 našich jednotek
skoro na nulu. V následující Ostravské operaci ztratili naši tankisté
přes padesát tanků. Na své konto si však připsali desítky zničených
německých obrněných vozidel. Naši a sovětští tankisté měli výhodu v
tom, že postupovali vpřed. Zasažené sovětské tanky tak zůstávaly na
vlastním území a technické jednotky je s velkým úsilím opravovaly a po
několika dnech i hodinách je vracely zpět do boje. Často přitom
kanibalizovaly důležité součásti z jiných rozstřílených tanků. Mrtvé a
raněné tankisty hned nahrazovaly zálohy. Detailní údaje o bojových
akcích tanků a jejich osádek jsou souhrnně zpracovány v publikaci 1.
československá tanková brigáda v SSSR autora Milana Kopeckého.


T-34/85 v osvobozené Praze

Foto:
Archiv Českého rozhlasu

 


Posledním
obrněncem, s nímž se utkal tank T-34/85 našich tankistů na českém
území, byl Jagdpanzer 38 Hetzer. Toto bezvěžové samohybné útočné dělo
nacisté vyráběli v Praze a Plzni
na podvozku československého tanku LT-38. Tankový souboj se odehrál 27.
dubna 1945 u severomoravské vesnice Dolní Lhota. Jednotky německé 304.
pěší divize tam za pomoci protitankových překážek zastavily postup osmi
tanků 3. praporu československé tankové brigády. Naši tankisté ztratili
v palbě dva T-34/85. Němci dokonce se dvěma zbylými Hetzery zaútočili
na Dolní Lhotu, ale tam už se karta obrátila. T-34/85 četaře Miroslava
Krejbicha ještě před vesnicí zasáhl první německé útočné dělo. Druhý
německý obrněnec pronikl do vesnice, ale u prvních domků ho rozstřílel
T-34/85 rotmistra Josefa Gregory. Výbuch po zásahu vytrhl skoro metrový
otvor v bočním pancíři korby Hetzeru. Gregorův tank si tak zapsala na
konto likvidaci čtvrtého obrněnce nacistů. Přestože šlo o poslední
tankový souboj 1. československé tankové brigády, rotmistr Gregor se
konečného vítězství bohužel nedožil. O tři dny později ho v Moravské
Ostravě zastřelil německý odstřelovač. Hlavní město Československa
nakonec osvobodila Rudá armáda. Tankům 1. československé samostatné
tankové brigády se podařilo dojet do Prahy až krátce poté. Už 10.
května 1945 symbolicky dorazila na Hradčany skupinka našich tankistů se
třemi T-34/85. Zanedlouho dorazila do Prahy i lehká obrněná vozidla 1.
československé samostatné obrněné brigády, která byla součástí britské
armády, a koncem května dojely od Dunkerque i její Cromwelly.


1950, říjen – vojska OSN zničila v Pyongyangu maskovaný T-34/85

 


Tanky
pocházející z 2. světové války se navzájem utkaly ještě několik let po
porážce Německa a Japonska, ale v úplně jiné konstelaci. Krátce po
konci 2. světové války začal Sovětský svaz dodávat stroje T-34/85 také
Mao-Centugově Číně a komunistickému severokorejskému režimu. V obou
zemích působili i sovětští vojenští poradci. V roce 1950 severokorejské
a čínské jednotky bez vyhlášení války přepadly Jihokorejskou republiku.
Rychlou agresi hluboko do jihokorejského vnitrozemí zajišťovaly stovky
sovětských T-34/85. Jednotky OSN mohly v první fázi nasadit proti
komunistické přesile jen americké lehké tanky M24 Chaffee, které byly
umístěny nejblíž místu konfliktu v okupovaném Japonsku.

Střední
tanky T-34/85 měly pochopitelně převahu nad lehkými M24 Chaffee v
pancéřování a v síle kanónu. Severokorejské osádky nebyly příliš
zdatné, takže naštěstí způsobily relativně malé ztráty na životech
amerických tankistů. Asi 30 lehkých tanků M24 Chaffe zasáhly, ale jen
polovinu z nich opravdu zničily. Karta se dramaticky obrátila, když do
oblasti dorazilo americké letectvo a americké střední tanky M4 Sherman
a novější M26 Pershing, které Spojené státy vyráběly od roku 1944. Na
bojištích a podél cest zůstalo 239 zničených tanků T-34/85.

Modernizace T-34/85


1950 – Američané si prohlížejí T-34/85, které v Koreji rozstřílely jejich M26 Pershingy

 


První
kanóny D5-T se montovaly do T-34/85 jen prvních pár měsíců. Od března
1944 byly nahrazeny technicky lépe řešenými kanóny ZIS-53 s
teleskopickým zaměřovačem namísto periskopového. Pancéřové čelo věže
tanku bylo zesíleno na 90 mm. Od základního typu byla odvozena řada
specializovaných verzí, tahačů a opravárenských jeřábů, ale bojový tank
T-34/85 Sověti už zásadně nemodernizovali. Jeho výrobu ukončili v
Sovětském svazu v roce 1946, ale pokračovala v satelitním
Československu, Polsku a v Číně.

T-34
byl jedním z mála tanků 2. světové války, které se vyráběly i po
porážce Německa a Japonska. Položil základ sovětské tankové koncepce,
která se od „téčta“ odvíjela až do osmdesátých let. Přímým
následovníkem T-34/85 byl sovětský T-54 a generace dalších sovětských
tanků až po T-72. Československo obdrželo licenci na výrobu T-34/85 v
roce 1949. Výroba začala v ČKD Sokolovo roku 1952 a později byla
přesunuta do ZŤS Martin v Kriváni (Závody J. V. Stalina, pak Turčianske
strojárne). Bojové tanky T-34/85 se v ČSSR vyráběly do roku 1956 a
jejich různé nebojové pomocné verze až do roku 1966. Ve výzbroji ČSLA
sloužily do osmdesátých let.

Technický popis verze T-34/85 z roku 1944


typ: střední tank
osádka: 5 členů (řidič; pomocník obsluhující kulomet v čelním pancíři; střelec; nabíječ; velitel)
výzbroj:
kanón ZIS-53 ráže 85 mm s drážkovanou hlavní; koaxiální kulomet DT ráže
7,62 mm a kulomet DT ráže 7,62 mm v čelním pancíři
munice: 56 nábojů do kanónu; 2770 nábojů do kulometů
pancéřování: 18 mm až 75 mm; 45 předek korby; 75 mm čelo věže
motor:
V-2-34, 12 válců, OHC, objem 38 880 ccm, vidlicový, dieselový,
kapalinou chlazený o výkonu 500 HP (368 kW) uložený v zadní části
tanku, nádrže na 545 l paliva a 135 litrů v odhazovacích nádržích;
převodovka: 5 stupně vpřed a 1 vzad
spotřeba paliva: 250 l/100 km (letní), 290 l/100 km (zimní)
podvozek: hnací kola vzadu, napínací vpředu; 5 velkých pojezdových kol na každé straně uložených na vlečených ramenech
hmotnost: 32 tun
výška: 2,74 metru
maximální rychlost: silnice 50 km/h; terén 32 km/h
vertikální překážka: 0,75 m; zákop široký 2,5 m; stoupání 30 stupňů
měrný tlak na půdu 0,65 kp/cm2
hloubka brodění: 1,3 m;
dojezd: 350 km
produkce:
v roce 1944 bylo vyrobeno 11 780 tanků; do května 1945 bylo vyrobeno
přes 7 300 tanků T-34/85; celková produkce T-34 všech verzí v letech
1940 – 1945 se odhaduje na 52 000 až 56 000 tanků

Zachované tanky T-34/85

Tanků
T-34/85 se zachovalo tak mnoho, že je jimi zásobeno skoro každé větší
vojenské muzeum na východě, západě a v dalších místech světa. V řadě
případů jde však o stroje vyrobené až po válce. Velkým nešvarem je to,
že se na T-34 často malují červené hvězdy, které však sovětské tanky za
války téměř nikdy nenesly. V zemích sovětského bloku sloužily T-34/85
jako klasický „pomníkový“ tank. V Česku je namátkou můžete vidět v
Praze před Vojenským historickým ústavem pod žižkovským památníkem, v
památníku Ostravské operace a na dalších místech. Přímo v Ostravě stojí
na památníku tank naší tankové brigády, jehož osádka pomáhala 30. dubna
1945 dobýt Sýkorův most. Na Slovensku je několik T-34/85 rozestavěno
jakoby v bojových pozicích v areálu Dukelské operace a další jsou třeba
v Bánské Bystrici.

Lešany u Prahy:
Ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech stojí na venkovním
prostranství dva T-34/85 z válečné produkce. Je zde také T-34/85
vyrobený roku 1952 licenčně v ČKD Sokolovo. Tanky rozeznáte podle
spojnice čela a dna korby mezi předními blatníky, která má u
poválečných modelů ostrou hranu, zatímco u válečné produkce je spoj
zakulacený. V Lešanech je i nejslavnější tank naší obrněné brigády v
Sovětském svazu T-34/76
nazvaný Lidice. Jsou zde také těžké sovětské tanky IS-2 a IS-3,
samohybná děla SU-76, SU-100, ISU-152 a další sovětská technika. V
Lešanech je také ojedinělý exemplář československého předválečného
LT-38, americký M4-Sherman, britský Cromwell IV, německý Panzer IV,
Hetzer a velké množství další těžké a lehké vojenské techniky.

Alexandr
Pícha


Všechny texty a fotografie podléhají autorským právům a je možné je použít s uvedením linku na server
www.diecast.cz u každé fotografie nebo citace. Jinak jen se souhlasem www.diecast.c.

Následujte nás:

Alexandr Pícha

Editor studia Miramis. Autor publikací Velká kniha o modelech MATCHBOX Models of Yesteryear 1956–1972 (s Liborem Mikšem) a Collector's Guide to MATCHBOX Models of Yesteryear 1956–1972 (s Pavlem Lagnerem). Autor oficiálního katalogu Abrex 2018/2019.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *